Srpen 2012

Stop odsuzování "černých"

18. srpna 2012 v 17:46 Blog
Ne, toto není, jak byste si mohli podle titulku myslet, článek o rasizmu. Tedy né ten, který je nejznámější.

Pro někoho obyčejná barva jako každá jiná, pro někoho jako třeba emáky, metalisty, gotiky a jiná stvoření, která v sobě ukrývají něco temného zcela jedinečná věc.
Barvy dokáží vystihnout to, jaký člověk je.
Pro někoho je tou barvou žlutá, protože je veselý, pro někoho červená, protože se snaží být smyslný, ale pro nás je to černá.
Barva, kterou mám nejradši.
Teď po dlouhé době se snažím ji mixovat i s jinými barvami, ale jsou příležitosti, kdy mě můžete zahlédnout oděnou celou v černé.
Když ke mně tahle změna přišla, tuším tak před několika lety, kdy jsem začala poslouchat metal, pořádně jsem se neuměla oblékat, ale snažila jsem se, jak jen jsem zmohla.
Je zvláštní, jak na vás lidé skrze barvy shlížejí.
Např. přijde blondýna, celá v růžovém a každého napadne - barbie.
Bohužel reakce na černou barvu nejsou "takové".
Lidé si totiž spojují černou barvu se zlem, a proto jakmile zahlédnou někoho "pochybně" oděného, očekávají od nich jiné chování.
Předem očekávají, že top nejspíš budou nějací divní pobudové.
Není to pravda, alespoň v 90 % ne.
Před několika lety mě chemikářka vyvolala k tabuli a dala mi něco na vyřešení a já to udělala špatně. Ona se na mě podívala a zeptala se, jestli jsem se zhoršila kvůli tomu, jak se teď oblékám.
Jsem celkem výbušná povaha a tohle "odsouzení" mě urazilo a popudilo.
Změnil se možná můj vkus, ne však mé uvažování.
To, že jsem se začala oblékat do černé způsobilo to, že chemikářku napadlo, že jsem se nejspíš vykašlala na učení a dala se do nějaké sekty.
Jak nemocné uvažování.
Neříkám, někdy to dělám sama, hlavně v případě již zmíněných "barbie". U nich jde ale většinou skutečně o pokles inteligence způsobený zvýšenou hladinou hormonů, které křičí po mužské dychtivosti.

Co já celkově říkám na tuto pro někoho lhostejně zbytečnou maličkost, pro někoho každodenní záležitost už jste si přečetli, teď mi řekněte svůj názor vy..

Tak trochu jiný mazlíček

9. srpna 2012 v 13:05 Blog
Tenhle blog je plný depresivních článků o lidské povaze a všeho kolem. Nejsem tedy nijak originální tím, že o tom pořád píšu.. i když možná to je moje originalita, že nejsem originální.
Ale k tématu týdne.
Všichni na toto téma píšou o svých pejsích, kočičkách, morčatech a hadech, ale já jsem se rozhodla to vzít z trochu jiného úhlu.
Máme sice králíky, slepice a holuby, ale doma nic nemám.
Vlastně mám.
Ne, nejedná se o žádné chlupaté, roztomilé zvířátko.
Ale dá se také nazvat domácím mazličkem, protože ho krmím, venčím a hraju si s ním.
Jedná se o mou depresi, pocit prázdnoty, bezvýznamnosti nebo jak to chcete nazvat.
Tenhle můj mazlíček je všude se mnou. Když jdu ven, jde se mnou, i když nemá moc rád pobyt na čerstvém vzduchu a mezi lidmi, protože se cítí zranitelný a bojí se.
Krmím ho každý den, velmi pravidelně, někdy ho dokonce až přecpávám. Je z toho už úplně tlustý, protože mi nedá pokoj a pořád chce vykrmovat.
Někdy mě dokonce tak vytěžuje, že nemám energii ani chuť do života. Pořád na sebe upoutává pozornost, je málo chvil, kdy mě nechává napokoji.
Tohohle domácího mazlíčka z duše nenávidím, ale už ke mně prostě tak nějak patří.




Zároveň bych ale v tomto článku ráda zavzpomínala na pejska naší babičky.
Jmenoval se Azor a byl to docela energický pejsek, pořád na vás skákal, běhal k vratům a štěkal na ostatní psy. Když jsme jednou za čas vytáhli vodítku, mohl se štěstím zbláznit.
Měla jsem ho ráda, protože když jsem měla všeho dost, sedla sem si k němu večer venku a hladila ho a drbala na břiše, protože to měl rád.
Poslední dobou ale už začal být starý a už čím dál míň skákal a štěkal, ale na bříšku měl drbání pořád stejně rád.
Nikdy nezapomenu na ty jeho očíčka, která jako by rozumněla mému smutku tak, jako žádná jiná na světě.
Tenhle rok mu bylo tuším 13 let.
A před několika málo měsíci ho babička s dědou odvezli k veterináři, protože spadnul z velké výšky, protože už skoro neviděl, nic si neudělal, ale už byl jeho čas.
Je mi líto, že jsem se s ním nemohla rozloučit, protože nebydlíme blízko.
Stýská se mi po něm a i když má babička nového psa, zatím štěně, nic Azorka nenahradí