Březen 2010

12.kapitola - Past?

30. března 2010 v 16:26 Upíří sestry
Trochu kratší kapitolka...


Londýn, Charles Street, 23:00.
V ulicích je dávno tma, mrtvo, jen tři osoby sedí v jednom autě.
"Jak jsem říkal, mluvit nechte mě. A hlavně ať si nevšimne, že jsme ozbrojení. Pokud zaútočí, víte co máte dělat."
Přikývly.
Vylezli z auta před starou, zašedlou budovu s číslem 450.
Hardy vešel první rozvrzanými dveřmi a začal se rozhlížet po celé místnosti, do které právě vešli. Elena a Kate šly hned za ním.
Pomalu postupovali tmavou místností, byli velice ostražití, zbraně měli sice schované, ale byli je připraveni při každém podezřelém zvuku vytáhnout.
Kate přerývavě dýchala a těkala očima po černých koutech.
Elena se také rozhlížela jak mohla, a srdce jí nepříjemně těžklo čím víc se přibližovali ke dveřím na konci místnosti.
Když se ocitli až u nich, Hardy uchopil za kliku a pomalu jí zmáčknul. Dveře se s vrznutím otevřely a všem třem se zatajil dech. Svítila tam lampa, která osvěcovala malý pokoj a tělo, co leželo na zemi. Hardy okamžitě vytáhl svou zbraň a Kate s Elenou ho hned napodobily.
Zamířil na nehybné tělo.
Pomalu se k němu přiblížil, očekávajíc co se stane. Ale tělo se ani nehnulo.

"To je on. Je mrtvý!," oznámil Hardy, když si všimnul velké kaluže krve.

Z místnosti z které přišli se ozval nějaký zvuk.
Všichni tři byli hned v pozoru a připravili si zbraně. Nervy měli napnuté k prasknutí. Zvuk se ozval znova.
Hardy vytáhl jednou rukou z kapsy baterku a posvítil do chodby.
Na chvíli zalitoval toho, že nezhasnul lampu, tím se z nich totiž stali terče. Pomalu baterkou zkontroloval celou chodbu a blížil se k poslednímu černému koutu. Jestli se něco schovává, určitě to bude tam.
Nebylo. Nebylo tam nic.
Tak co způsobilo ten hluk?
"K autu," řekl jen.
Vyplížili se tedy zpět ven a zarazili se.

"Co to sakra je?," vydechla Kate "Moje auto.... moje krásný, nový auto!," přiskočila k němu jako by to bylo její dítě.
Někdo jim vypustil všechny čtyři pneumatiky a objel ho klíčem.

"Jak to někdo stihnul udělat, aniž bychom ho slyšeli?," nechápala Elena.

"Oprava mě vyjde pěkně draho. Sakra!," nadávala Kate.

"Mě teď víc zajímá, jak se dostaneme domů," rozhlédl se ostražitě Hardy.

"Co stopnout Taxi?," zaťukala si na čelo Elena.

"A vy tu snad nějaké vidíte?"

Elena si až teď všimla, že na ulici na které stáli nejsou žádná auta ani žádní lidé. A bylo tu až podezřele ticho. Elenu zamrazilo v zádech.

"Past?,"zeptala se.

"Možná...," odpověděl tiše Hardy a oba dva začali prozkoumávat ulici pohledem.

I Kate se zarazila a vystrašeně na ně pohlédla:
"Co teď?"

"Pojďte, půjdeme pěšky."

"Ale co když právě tohle chce?," prohlásila Kate.

"Nic jiného nám nezbývá."


Lovkyně temnoty - 3.kapitola

30. března 2010 v 16:24 Lovkyně temnoty
Rozmýšlela jsem se hodnou chvíli, zvažovala jsem všechna pro a proti. Zmateně na mě hleděl, zřejmě to byla delší chvíle než jsem myslela.
"Nenutím vás," ujišťoval mě "Jestli chcete, můžu vám zaplatit!"
Ne, že bych pěníze nepotřebovala. Jsem na útěku před zákonem, takže se mi shání těžko, ale kdyby mi za to, že mu budu pomáhat platil, znamenalo by to, že pro něj pracuju a to je skoro jako podepsat smlouvu. Takhle bych se mohla kdykoliv vypařit. Ne, že bych to měla v úmyslu, když něco slíbím, tak to taky splním. A taky jsem moc hrdá na to, abych si od něj vzala peníze.
Když postřehl můj nesouhlasný výraz, navrhl: "Nebo vám můžu platit pokoj v tomhle hotelu."
"... Dobrá beru."
Nemám kde bydlet a určitě vypadám jako bych vylezla z kanálu.
"Dobrá," zvedl se "půjdu to zařídit na recepci. Vy se zatím můžete osprchovat," ukázal na jedny z dveří. Když odcházel zastavil se:
"Nahlásím vás pod jménem Jessica Robertsová, ano?"
Super, další pseudonym.
Když jsem nic neodpověděla, vyšel na chodbu a zamkl za sebou.
Slezla jsem z postele a zamířila do koupelny. Sundala jsem si špinavé oblečení a vlezla si do sprchy. Byla až překvapivě příjemná.
Když jsem se osprchovala, uvědomila jsem si, že čisté oblečení mám v tašce ve vedlejší místnosti. Vzala jsem si na sebe ručník a pomalu otevřela dveře z koupelny.
"Halo?!" zavolala jsem ale nikdo se neozýval, doufala, že se ještě nevrátil.
Vcupitala jsem do místnosti a z tašky si vyndala oblečení. Když jsem se vracela do koupelny, abych se převlékla, všimla jsem si, že na jedné polici z pod hromady knih čouhá kus dopisu se zvláštní pečetí.
Přece mu nepolezu do pošty... i když on se mi taky hrabal ve věcech.
Vytáhla jsem kus papíru a začetla se do zprývy, která byla napsána ozdobným písmem:
"Sire Martine Roote, ano vašeho otce jsem znal a velice jsem si ho vážil. Bohužel ale informace které po mě žádáte, vám nemohu poskytnout, jelikož se netýkají mě a tudíž nejsem oprávněn vám je dát.
Děkuji za pochopení J.S."

Tak Sir hmm...
Moc jsem z toho dopisu nepochopila a ještě než jsem nad ním mohla začít uvažovat, z chodby se ozvaly kroky.
Okamžitě jsem dopis zastrčila na původní místo, když se v zámku ozvalo šramocení a těsně než "Sir Martin Root" vešel do pokoje, jsem za sebou zavřela dveře koupelny.
Oblékla jsem se do čistého oblečení a vrátila se do pokoje. Seděl v křesle a na stolku byl tác s jídlem.
"Myslel jsem, jestli se nechcete najíst."
"Ne, děkuji," měla jsem hlad, ale ne chuť.
Jen si povzdychl, vstal a přešel k oknu.
"Jak to bylo s těmi upíry po kterých jste šla?" zeptal se ale stále měl pohled upřený na ranní ulice.
"V našem městě řádili tři upíři. Šla jsem po nich. Zabili několik lidí, které jsem znala. Potom jsem je konečně našla v jednom domě, zrovna se krmili. Trochu jsme se porvali, ale byli v přesile. Ráno jsem se vzbudila a divila se, že mě nechali na živu. Brzy jsem pochopila proč, když jsem v televizi uviděla svoji fotku. Potřebovali na někoho schodit všechny ty vraždy,"odmlčela jsem se. Vzpomínat na to všechno pro mě nebylo příliš příjemné.
"A proč jste se nesnažila bránit?" nechápal.
"Už v minulosti jsem měla problémy se zákonem. V moji nevinu by policie nevěřila."
"Doufám, že tady vás nenajdou."

1 ROK!!!

30. března 2010 v 0:00 Blog

www.hppovidka.blog.cz
Můj blog už existuje jeden rok!!!
Doufám, že ho budete pořád navštěvovat......!

Lovkyně temnoty - 2.kapitola

23. března 2010 v 15:51 Lovkyně temnoty
Probudila jsem se a jakmile jsem se vzpamatovala, pocítila jsem obrovskou otupující bolest v zátylku.
Rozhlédla jsem se kolem, už jsem neležela na ulici v Sevenhills, nýbrž v nějakém nóbl pokoji.Na první pohled bylo poznat, že ten kdo tu přebývá bude nějaký pracháč.
Můj pohled padnul na muže stojícího kousek od postele, na které jsem ležela.
Nejdřív jsem si ho nevšimla.
Když si uvědomil, že jsem vzhůru, napřímil se.
Nejdřív si mě pořádně prohlédnul, jako by se chtěl ujistit, že jsem plně při smyslech.
"Jsem rád, že jste konečně vzhůru," začal "mohl bych vědět, jak se jmenujete?" zeptal se s rukama založenýma za zády.
"Jessica Robertsová," odpověděla jsem. Nemusím mu přece hned říkat svoje pravé jméno, když vůbec nevím, co je zač.
"To je roztomilé a teď bych prosil vaše pravé jméno," řekl naprosto klidně.
Jak poznal, že mu lžu? Dobře zkusíme to tedy s pravdou:
"Ethelina Pasbaeva,"řekla jsem a čekala na jeho reakci.
"To je neobvyklé.."
Jo, za to vděčím mým ruským příbuzným.
"A můžu znát vaše ctěné jméno?" zeptala jsem se ostřeji, už jsem začínala být v cizoncově přítomnosti nervózní.
"Martin Root."
"A jak vím, že mi nelžete vy?" opáčila jsem.
"Nemám důvod vám lhát, nechci vám nijak ublížit. Ostatně, vy jste mi pomohla první," odmlčel se
"Co jste zač? Všiml jsem si, že u sebe máte hodně zbraní," poznamenal.
"Vy jste se mi hrabal ve věcech?" vyjela jsem na něj, zprudka se posadila a zamotala se mi hlava.
Všimnul si toho a přiskočil ke mně, aby mě přidržel.
"Neměla byste se hýbat tak prudce, přece jen jste se hodně uhodila."
"A co se stalo s tím vlkodlakem?" uvědomila jsem si.
"Nakonec jsem ho zahnal, ale stálo mě to nemalé úsilí."
Až teď jsem si ho pořádně prohlédla. Vypadal hodně ustaraný a unavený, jinak to byl celkem pohledný muž.
"Ještě jste mi neodpověděla co jste zač?" zeptal se opět.
"Doufám, že nebudu litovat toho, co vám o sobě povím?!" znělo to spíš jako otázka.
Přikývl a posadil se vedle mě. Pořád jsem nevěděla, na kolik procent mu můžu věřit, ale kdyby na mě teď nějak zaútočil, ubránila bych se mu. Umím pár chvatů.
"Jak už jsem řekla, jmenuji se Ethelina Pasbaeva, ale tady v Anglii používám jméno Susan Hartová," nepatrně se zamračil "snažím se zabíjet upíry, vlkodlaky, démony a podobná stvoření," všimla jsem si tázavého pohledu "kvůli takovýmhle potvorám zemřela moje rodina," vysvětlila jsem mu.
"Susan Hartová... " přemýšlel "To jméno mi něco říká.. ano už vím. Mám přítele u policie, a v televizi říkali, že hledají tuhle ženu - pro vraždu."
"Já je nezabila!," vyhrkla jsem "To ti upíři po kterých jsem šla. Jenže policajti tam našli jenom moje otisky a od té doby jsem na útěku. A jaký je váš příběh?"
"Víte, já vlastně převzal štafetu," teď jsem se na něj dívala nechápavě já "mého dobrého přítele Noemiho někdo zabil, ale ještě než zemřel, řekl mi, že mám pátrat po muži jménem George Stand.Toužil jsem po odpovědích a doufal jsem, že mi je ten Stand může povědět. Začal jsem pátrat a po dlouhé době ho našel tady. Zatím nikdo neví, proč tu opravdu jsem. Místní si myslí, že jsem historik a že chci o tomhle místě napsat knihu. Musel jsem nějak odůvodnit moje neustálé vyptávání. Zpozoroval jsem, že v tomto městě je až neobvykle mnoho nadpřirozených bytostí."
Zajímavé, pomyslela jsem si.
"Jenže víc informací nemám, jsem na vše sám. Víte myslel jsem.. ehm," nevěděl jak se vyjádřit "Myslel jsem, jestli by jste mi nechtěla pomoct. Na oplátku bych vás mohl schovat před policií."
Zamyslela jsem se...

Lovkyně temnoty - 1.Prolog

23. března 2010 v 15:40 Lovkyně temnoty
Popis:
Ethelina Pasbaeva je na útěku před zákonem a nezbývá jí nic jiného, než se ztratit v malém městečku Seven Hills, kde jí jen tak někdo nenajde.
To si alespoň myslí.
Jednoho večera pomůže cizinci s vlkodlakem a ten jí nakonec nabídne ochranu, když mu pomůže vyřešit vraždu jeho kamaráda.
Jak se svérázná a tvrdohlavá Ethelina snese s upjatým a ortodoxním Sirem Martinem Rootem?








Pospíchala jsem na místo výstřelu. Ještě aby se tak stalo někomu něco v mé blízkosti. Už tak po mě pátrá policie. Ale v tomhle městě mě ještě nikdo neviděl, naštěstí.
Doběhla jsem až na místo, odkud byl slyšet ten podivný hluk.
Zastavila jsem se a vykoukla z poza rohu.
Byly tam dvě osoby, no osoby. Jedno byl nějaký muž a velice obratně se oháněl velkým stříbrným nožem.
To druhé byl vlkodlak, proměněný.
No jasně, to mě mohlo napadnout, vždyť je dnes úplněk.
Ale nemůžu toho vlkodlaka zabít, nevím jestli je zlý nebo ho prostě ovládá měsíc.
Vytáhla jsem ze své tašky napěchované zbraněmi malou kuš. Dostala jsem jí od svého dlouholetého přítele Windetora, při vzpomínce na něj se mi zastesklo, jestlipak ho ještě někdy uvidím.
Nabila jsem kuš šípem a zapřemýšlela kam vlkodlaka střelím. Zamířila jsem na nohy.
Vystřelila jsem a zasáhla.
Zavyl a otočil se na mě, když jsem vyšla z poza rohu.
Ten muž toho využil a sekl ho stříbrnou dýkou. Vlkodlak se otočil opět na něj a ohnal se po něm.
Rychlým krokem jsem kráčela k němu s připravenou kuší.
Vlkodlak se ale otočil a vrhnul se na mě.
Vystřelila jsem znovu ale netrefila se.
Vlkodlak mě srazil k zemi, já se uhodila do hlavy a už jsem neviděla nic víc, než černou tmu....

Slzy nočních můr

20. března 2010 v 16:59 Básně
V tu dobu slunce vycházelo brzy,
ptáci smutně cvrlikali,
na trávě první rosy slzy,
co hvězdy přes noc naplakaly.

Sedmikráska otevírá kvítí,
svou náruč otevírá slunci,
a slunce milosrdně svítí,
ví co odehrálo se té noci.

Že dívka s duší milou,
Měsíc prosila o pomoc,
on svou magickou mocí,
jí ukázal co skrývá noc.

Že nemusí se bát noční můry,
když slunce zajde za obzor,
že jiné existují stvůry,
na které máš si dát pozor.

Pýcha, nenávist a strach,
jedny z nich jsou,
jako sedavý prach,
tvou mysl pokryjou.

Až přijdou jako mlha,
padnou na tvoje okolí,
poznáš jaký odraz vrhá,
zrcadlo co máš v pokoji.

Jak to se mnou je...

13. března 2010 v 11:11 Oznámení

Dlouhou dobu nám nešel internet, ale teď už naštěstí jde.
Mám rozepsanou 12.kapitolu Upířích sester a 6.kapitolu Za stínem.Snad se tu brzy objeví.


Za tím papa
Elenka xxx

Z nudy vzniká reklama...

13. března 2010 v 10:58 | ELenka |  Blog



Když nám nešel internet a hodně jsem se nudila, udělala jsem takové "upoutávky" na můj blog s hlavními postavami mých povídek. Podívat se můžete ↨



Nekonečná bolest

12. března 2010 v 17:54 Básně
www.hppovidka.blog.cz
Ta bolest přichází,
a pryč nechce jít,
semínka zasází,
navždy mají tu být.

Slzy nejsou útěchou,
nejsou hojivý lék,
tvoje strasti zaslechnou,
a vyjdou navenek.

Není ticha,není klidu,
bolest razí ven,
ani vidu ani slechu,
vše byl jen zlý sen.

Na konci vesmíru

12. března 2010 v 17:53 Básně
Když půlnoc končí,
já se s tebou loučím.
Den se zas blíží,
oči se klíží.
Cenu to nemá,
já nejsem slepá,
když mě prosíš,
nebo nemluvíš.


Hvězdy zhasínají,
tvé myšlenky znají.
Noc se ztrácí,
vzpomínky vrací.
Kdysi něco bylo,
málo z toho zbylo.
Jen tvé iluze,
neprobudí mě.

Jsem na konci vesmíru,
až na konci vesmíru,
tak prosím vrať mi sílu.

Moje myšlení,
nic nemění.
Tvoje řeči pouhé,
a chvíle dlouhé.
Maříme tu čas,
náš plamen zhas.
V noci i ve dne,
naše láska bledne.
Až měsíc zhasne,
všechno bude jasné.
Nepokoušej se,
nevolej mě!

Jsem na konci vesmíru,
až na konci vesmíru,
tak prosím vrať mi sílu.

Tohle trápení,
v obou pramení.
Nevěděls jak dál,
tak ses tomu smál.
Jen tvé iluze,
neprobudí mě.
Nepokoušej se,
nevolej mě!

5.kapitola - Vypadá to normálně

9. března 2010 v 14:13 | ELenka |  Za stínem

Amber si uvědomovala, jak je škola vyčerpávající. V létě se sice celkem nudila, ale další prázdniny by klidně brala.
Naštěstí se blížil víkend a čas odpočinku. Učitelé jim hned od začátku roku dávali zabrat, takže na víkend měli spoustu úkolů.
Amber seděla v pokoji a přemýšlela nad biologií, když do pokoje vpadla Janasha. Když uviděla Amber, nejdřív se zarazila a potom zamračila.

"To si děláš legraci!" řekla naoko naštvaně.

"Co je?" nechápala Amber.

"Venku je tak krásně a ty píšeš úkol z biošky?!" ukázala na sešit.
Došla k ní, vzala ho a položila na postel:

"Tak to ani náhodou!"
Chytla jí za ruku a vytáhla z pokoje.

"Néé..já nikam nechci!" namítala, ale nechala se táhnout dál.

"Ty ale potřebuješ na vzduch, podívej se jak si bledá!" na to Jan.
Seběhly dvě patra a ocitly se na ulici.

"Pojď, půjdeme na hřiště." navrhla Janasha a hned zamířila tím směrem. Amber si při cestě všimla, že je vážně hezky. Slunce pražilo, až se začínala bát, že jí v zeleném triku s dlouhým rukávem bude horko.
Došly k hřišti, obvykle se tu scházela partička školních atletů a basketbalistů, a i teď tu bohužel byli. Na hřišti se to hemžilo kluky, pro které byl sport život. Na všechny machrovali a vytahovali se, bůhví jací nejsou drsňáci, ale když je někdo fauloval při fotbale, brečeli jako malé holčičky. Teď hráli basket.
Amber s Jan si sedli na jednu z mnoha laviček a pozorovaly jejich hru. Jeden obzvlášť mohutný týpek měl právě míč a razil si to skrz houf protihráčů. Dost brutálně strkal, až jeden z nich spadnul na zem.
Až teď si Amber všimla, že je to ten kluk, co jí poradil při matematice. A trochu jí to zamrzelo, protože doufala, že to není jeden z takovýhle kluků.
Teď se zvedal ze země a něco hlasitě nadával, byl od nich ale moc daleko na to, aby mu mohly rozumět.
Všichni přestali hrát a začali se mezi sebou hádat. Chvíli to vypadalo, že se dokonce poperou. Pak ale z hloučku naštvaně vyšel ten kluk a zamířil pryč z hřiště.

Amber si vzpomněla na hodiny tělocviku, při kterých ony hrály basket. Jí vůbec nešel, zato Janashe ano a ta zase nechápala, proč to Amber nebaví. Amber vždycky znuděně plácala míčem o podlahu a když měla přijít na řadu střelba na koš nebo trojtakt, nejraději by se vypařila.

Kluk prošel kolem nich a posadil se o pár laviček dál a trucovitě si skřížil ruce na prsou. Janashinu pozornost to zjevně neupoutalo tak, jako právě procházející skupinka školních slepiček.
Nechodili sem za sportem nebo za zábavou, chodili sem na lov.
Lov kluků.
A jejich hejno, jako vždy, vedla Kelly McBriceová. Byla jako panenka Barbie, blonďaté vlasy, dlouhé nohy, dokonalá tvář a to vše jí stačilo, aby po ní kluci šli jako včely po medu. Navíc měla kolem sebe vždycky spoustu kamarádek.
Amber a Jan si o ní myslely svoje, ale nikdy nic neřekly nahlas. Říkalo se, že dokáže člověka pořádně pomluvit.
Usadily se na lavičkách a začly rozhazovat sítě.

"Nechceš zmrzlinu?" zeptala se nadšeně Jan a ukázala na nedaleký stánek.

"Tak jo."
Zvedly se a zamířili k němu. Amber byla docela ráda, že vypadly z hřiště, začínalo jí tam být nepříjemně.
Citronová zmrzlina přišla vhod, protože Amber začalo být vážně horko. Opřely se o zeď domu naproti hřišti.

"Hele Oliver!" zajásala Jan.
A jéje, pomyslela si Amber. Oliver je kluk, kterého má Janasha ráda a nejspíš i on jí. Jenže se ani jeden neumí jaksi vyjádřit. Už minulý rok se obletovali, což mělo za následek to, že si Amber připadala jako křen.
Blížil se k nim a oslnivě se usmíval. Jan začala být nervózní, to na ní Amber pozná, vždycky začne těkat očima po okolí a culit se.
"Ahoj holky,"pozdravil je a opřel se vedle nich "jaký jste měly prázdniny?"
Ve skutečnosti ho zajímalo jenom jaké prázdniny měla Jan a Amber to věděla.
"Docela nuda, zato Jan se nenudila, no pověz mu jak si byla na Kanárských ostrovech." usmála se šibalsky.

"Ty si byla na Kanárských ostrovech?" rozzářili se mu oči.

"Jo, bylo to tam fakt super..........."
Amber za chvíli přestala jejich řeči poslouchat a zamyslela se. Přemýšlela o svých snech v poslední době. V duchu si je všechny promítala.

"Pozor!" uslyšela jak na ní varovně volá Jan.
Pozdě, její citrónová zmrzlina teď zdobila její zelené tričko.
"Sakra," zanadávala "jdu si to převlíct. Za chvíli přijdu."
Zamířila si to zpátky ke koleji. Neměla v plánu se potom vracet za těma dvěma, stejně budou radši sami.